Live Performance 11.10.2000 (Praha/Roxy) __________________________________________________ www.cuni.cz/carolina/archive-cs/Carolina-C-No-390.txt C A R O L I N A (číslo 390, čtvrtek, 19. října 2000) Nová vlna skutečně nová? V prvních dvou říjnových týdnech proběhl na pražských pódiích již tradiční festival Nová Vlna, v jehož rámci se představují různé formy současné alternativní kultury, rozličné jak formou, tak i stylem či spůsobem vyjádření. Letošnímu ročníku silně dominovala tzv. industriální scéna, která staví na odmítání klasických estetických hodnot a jejich hledání tam, kde by je normální smrtelník nehledal. Fascinace odpadem ve všech podobách, hlukem, disharmonií. "Každý hluk, každá tretka, kterou denně vyhodíte, má svojí náladu, svoji barvu, svůj pevně daný smysl", prozradil o své hudbě Radek Kopel, vůdčí postava mosteckého hlukového projektu Napalmed, který byl vedle slovenských Einleitungszeit a po šesti letech pouze na jediný koncert obnovené Střední Evropě jedním z největších magnetů festivalu. Zajímavé bylo i zařazení psychedelicky laděných projekcí astronoma Jiřího Grygara z kraje 70. let, stejně tak i netradičně pojatého baletního vystoupení Alone z pera Miroslava Šimáčka. Hudební doprovod k němu totiž vytváří netradiční dialog kontrabasu a počítače. Mezi hosty festivalu nechyběli ani Blixa Bargeld, zakládající člen Einsturzende Neubauten, jedné z prvních a z těch nejpodstatnějších kapel industriálního zaměření nebo členové tetovacího salónu Piranha, kteří během některých představení prováděli piercieng (tj. zdobení těla kovovými předměty) přímo na pódiu. Dle pořadatelů patřil letošní ročník k nejzdařilejším a pro příští rok počítají s dalším rozšířením festivalu, jak prostorovým, tak žanrovým. __________________________________________________ http://www.rozhlas.cz/radium/kultura/_zprava/2009 ČESKÝ ROZHLAS 3 - Vltava (Cze, 01.12.2000) Industriální večer očima outsidera čili neznalce Nejsem odborník na industriální scénu. K tomu se přiznávám hned na začátku, tudíž mojí částečnou a neúplnou zprávu o industriálním večeru v Roxy a prostoru NoD, kam se na dva dny přestěhovala přehlídka hudební, výtvarné, divadelní, literární a jiné alternativy?příští vlna/next wave? berte jako popis nezaujatého, ale osloveného pozorovatele. Záměrně jsem též vynechala úvodní část večera, věnovanou videoprojekcím o českém industriálu. Do Roxy jsem tedy vstupovala jako nepopsaná tabule. Jak se hraje na plechy Tři hudebníci (později se dozvídám, že soubor Violenta Projecta tvoří samé ženy) se nenápadně prosmýknou mezi davem - tak rychle, že jen koutkem oka lze postřehnout, že jeden má na hlavě nasazenou takřka masopustní hlavu rozjíveného koně, ale stejně tak dobře to může být jiná příšera, vedle kráčí nabílená dívka v jakémsi torzu krajkového prádla, třetí z neskutečných bytostí je zase tak nenápadná, že její převlek mi uniká. Tma, jediné osvětlení vytváří abstraktní videoprojekce. Tušené obrysy aktérů za prvních zvuků začínají mizet v hustém dýmu. "Připomíná mi to demonstraci s YA BASTA,"prohodí mladík vedle vzpomínku na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Pak už slova nejsou slyšet. Celou místnost naplňuje dunění a kvílení, které se zadírá pod kůži i pod nehty. Stěží identifikovatelné Nástroje jsou trýzněny, smyly napínány k prasknutí - do očí bije stroboskop, který rozfázuje každý nepatrný pohyb na tisíc drobných částí. Celý výjev se přemírou světelných efektů po chvíli zjednotvárňuje, i kouře už je nakonec moc a slabší povahy se ze sálu vytrácejí. Sami se svou televizí Snad nikdo dnes nezpochybňuje vliv médií na současný život. S médii je třeba se nějak vypořádat a člen Agon Orchestra Miroslav Šimáček soudí, že podstatou média je samota. Šimáček ukazuje konfrontaci dvou světů - živého, ten reprezentuje tanečnice Kristýna Lhotská a basista Ladislav Soukup (z kontrabasu ovšem vychází jiný, počítačem deformovaný zvuk) a světa reprodukovaného -počítače, který obsluhuje Šimáček a průmyslové televize ovládané Janem Daňhelem. Hudebník stojí na scéně ve stínu, světlo míří na tanečnici. Tu zároveň snímá velké plátno. Divákova pozornost se tříští - kamera často zabírá pouze detail, záchvěv pohybu. Co je reálnější - tanečnice, kterou jsme schopni z dálky vnímat pouze komplexně, nebo její obraz na plátně? Realita ale čím dál víc mizí, stejně jako z pódia zmizí oba živí lidé. Zůstávají jen média, zvuk a obraz, jenž se stále opakuje v čím dál víc nekvalitní kopii. Tak vytvářízcela novou situaci, která je záznamu tančící ženy už docela vzdálené. Odpadá i publikum. To se víc a víc přesouvá k baru a k vlastním rozhovorům, potlesk se nekoná.. Lék na přetechnizovanou společnost - návrat k obřadům Pokud se v programu "příští vlny/next wave" hovoří o novém primitivismu, je šamanské vystoupení Střední Evropy ve spojení s Piranhou ukázkou čítankovou. V prostoru, ohraničeném řetězy stojí nástroje - bubny, kovové barely a pak cosi na lešenářských trubkách, co neumím pojmenovat. Hořící pochodně, ze kterých muži bez tváří, odosobněné, posvátné bytosti plivou oheň osvětlují vyhrazené místo pro pohanský rituál obětování. Přichází velekněz v gumové, krví potřísněné zástěře a z igelitového oltáře se klube obětina - prasečí hlava. Za ustavičného bubnování (bubeník má nahá potetovaná záda a rytmus je nakažlivý - někteří lidé tančí) je hlava motorovou pilou rozřezána a naházena mezi publikum. vystoupení se mění v satanskou mši, muži v kutnách a kapucích brousí kovové hlavy odsouzenců. Vrcholem je iniciační obřad, zasvěcený bolesti. Za kůži na zádech se nechá polonahý muž táhnout na háku ke stropu.Přihlíží k tomu Kristus, jenž němě svírá svatý grál, do kterého žádná krev neteče. Lidé tleskají, křičí a pískají. Zasvěcování končí symbolicky tmou - posledním zhasnutím louče. Temno, bohové odešli. Zahrada Petra Krušelnického a kousek Lalofobie Nutno podotknout, že po tak extrémním a animálním zážitku, jaký mi nabídla Střední Evropa jen schopna vnímat už jen velmi omezeně. Dva performeři, zavěšení na provazech hledají za znepokojivých zvuků z vlastních úst i reproduktoru jak definovat vztah člověk- přírody. Kýčovitá projekce rozkvetlé zahrady kontrastuje s maskami na tvářích, kombinézami pohyby, které připomínají hemžení hmyzu (scéna s větvemi mi připadala jak z přírodopisného naučného filmu, kde ukazují několikrát zvětšené páření dvou housenek). Kombinézy používá i Lalofobie - tentokrát černé. Kombinují je s molitanovými geometrickými prvky. Taneční, zpola akrobatické vystoupení bylo vůbec takovou dokonalou symetrickou soustavou ladných pohybů za zvuků Einstürzende Neubauten? Večer byl v té době sice ještě mladý, ale v té době jsem, jako industriální začátečník cítila únavu ze obrazů i zvuků, které zahltily moje smysly. Snad někdy příštědojde i na kapely Napalmed a Einleitungszeit?Industriál totiž rozhodně ani dnes nepatří do starého železa? Kateřina Kolářová __________________________________________________ REFLEX 42 (00056176.htm/28.ledna 2000) ... Přístí vlna/Next wave ... Alternativní festival se nestal pařeništěm nových trendů. Prostě žádná... O potřebnosti nekonformních festivalů typu Příští vlny nemůže být sporu. Nejenže to je pokus sesypat na jednu hromadu poslední výboje česko-moravské divadelní alternativy, ale současně se sám festival stává výzvou k sebeprezentaci právě na jeho půdě. S již šestým ročníkem festivalu se jeho dějiště opět přesunulo – z dřívějšího Klubu ROXY a Divadla Na zábradlí tentokrát zabydlelo jevištní prostory DAMU a přilehlého okolí. Začátek festivalu se dokonce odehrál v nedalekém kostele sv. Jiljí. Myslím, že bych věděl, jak dál pokračovat ve stále optimističtějším tónu, ale jak znám svého redakčního kolegu Vladimíra Hulce, zakladatele a dnešního kurátora festivalu, zajímaly by ho jistě více kritické připomínky. Bez ohledu na to, že teprve tento šestý ročník jsem přehlídku sledoval soustavněji, to znamená, že ze tří dnů jsem vynechal pouze ten prostřední. Pro začátek není od věci si upřesnit, co si kdo od výrazu divadelní alternativa slibuje. Alternativa jako protiváha existující divadelní sítě, čítající divadla národní, studiová, experimentální i komerční, charakterizovatelná provozní nutností pravidelného hraní. Onou protiváhou je však právě to, že k vystupování nenutí divadelníky z alternativy nikdo jiný než oni sami, jejich vlastní tvůrčí přetlak a velmi osobní potřeba stanout ať individuálně, či kolektivně na jevišti. Navíc zpravidla nejsou ani závislí na počtu prodaných vstupenek, jsou tedy maximálně svobodní, limitovaní pouze svými omezenými prostředky a také schopnostmi, pochopitelně. Z tohoto pohledu to s naší divadelní alternativou až tak moc slavné není. Současné alternativě se nedostává to, co bych od ní nejvíce očekával: dělat divadlo jistěže ze sebe, ale zcela nově, neočekávatelně, provokativně. Jako by v podtextu zaznívala nemístná skromnost: Všechno zde už před námi bylo. Raději zůstaňme ve stínu skutečných objevitelů a novátorů. Ale možná se tak divadelníci a performeři sami nevidí. Pokud ale například úvodní Oratorium ženské duše ve složení tanečnice, mezzosopranistky a na klávesách preludujícího cherubína zůstává ve svém divadelním účinku tak nízko jako přízemní mrazík, stává se zvolený chrámový prostor kontraproduktivní, nahota tanečnice vybalující se z igelitu naivně ilustrativní. Ostatně prazákladní motiv masky – tváře i těla – a postupného odhalování je přes svou obehranost stále ještě nejoblíbenějším postupem. Žel většinou připomínajícím příslovečné loupání cibule, třebaže s očistnými autoterapeutickými účinky. Vedle osamělých performerů se na festivalu Příští vlny objevují ta nejbizarnější divadelní sdružení a seskupení, jaká dnes existují. Na jedné straně bohémsky provokativní a výlučná Skleněná louka z Brna i se všežravým parodickým apetytem vystupující Prima parta divadelních fanatiků z Ostravy. Esteticky opatrnická pohybová divadla, mnohotvárné ostravské Bílé divadlo, ale i regulérní polská činohra z Českého Těšína. Mě osobně nejvíce potěšilo představení Karel a Máňa – live důstojně stárnoucí R. S. VPŘED, která se s rizikem improvizace a schopností sebeironického přesahu pouští do jakési důvěrné atomizace lidské stupidity. Tak tedy: dnešní divadelní alternativa jako nejdivočejší odnož „zájmové umělecké činnosti“ – určitě. Jako pařeniště nových trendů a „příštích vln“ – asi těžko. V neselektivní dramaturgii festivalu problém není, ta otevřeně říká, že bere vše, co je aspoň trochu jiné. A že tato jinakost není dostatečně formálně výbojná, esteticky neodvozená, surově zraňující, technicky dovednější? Třeba se to zlomí – počkejme si dalších šest let. RICHARD ERML, Divadelní noviny __________________________________________________ RESPEKT (09.10.2000) Festivaly: - Minulý týden v pátek byl v divadle Na zábradlí zahájen sedmý ročník festivalu ...Příští vlna / << Next Wave>> ..., představující různé "okrajové" formy divadla na pomezí výtvarného umění, happeningů, performancí etc. Vrcholem festivalu by mělo být úterní vystoupení Blixy Bargelda (Einsturzende Neubauten) v divadle Archa. Ve středu se v Roxy sejdou podivíni zastupující tzv. industriální scénu. Ve čtvrtek se na témže místě má představit umělecká produkce pražských squattů. V pátek a sobotu v Disku a blízkém café Montmartre je možné vidět průřez alternativním a fyzickým divadlem, mj. Lumír Tuček (v pátek) a jihlavský soubor Praseteum, složený z hochů t. č. dlících v pasťáku (v sobotu). V neděli budou na týchž místech vystupovat soubory východočeské nezávislé scény. __________________________________________________ Na industriál do Roxy Industriální večer, který se koná 11. října v Roxy, a to jak v sále, tak v prostou Galerie NoD, se hodně vymyká z dosavadní dramaturgie divadelního festivalu Next Wave, už proto, že důraz je kladen především na hudbu. Logicky však navazuje na vystoupení hlavní hvězdy festivalu, jíž je zpěvák berlínských Einstürzende Neubauten Blixa Bargeld. Už jeho sólová performance Rede / Speech ukazuje, že industriál není omezen čistě na oblast hudby. A i industriální kapely často kladly důraz na vizuální stránku svých vystoupení, což bude patrné po většinu večera. Na scéně se objeví znovuobnovená legenda české industriální scény Střední Evropa, jejíž členové budou hrát pouze na železa. Doplní je drsné show tetovacího a piercingového salónu Piranha, které zdůrazní nejen rituální aspekty, ale také příklon k záměrnému primitivismu a snahu o opravdovost. Stejně skutečné jako jsou údery do želez, musí být i zdobení těla, vykoupené patřičnou bolestí. Industriální scénu dále zastupují slovenští Einleitungszeit, kteří využívají počítače v kombinaci se silně zkresleným vokálem. I jejich koncert bude mít vizuální stránku, zpěvák bude nejen brousit, ale také si zapálí ruce. Noiseovou scénu reprezentují i mostečtí Napalmed, kteří se dříve věnovali metalu. V Roxy se objeví také čistě dívčí soubor Violenta Projecta. S hluky však pracují i skladatelé soudobé hudby, jako Šimáček, spolupracující s Agonem, jenž uvede skladbu Buchary, doprovázenou nejen videoprojekcí, ale také tancem Kristýny Lhotákové. Taneční skupina Lalofobia zase vytvořila choreografii na hudbu Einstürzende Neubaten. Industriální vlivy se však objevovaly i v tvorbě výtvarníka Milana Grygara, jehož filmy budou promítnuty spolu se záznamem vystoupení švédské tanečnice Su-En věnující se stylu butó a koncertu Suicidal Meditations na němž tančila Eva Černá, jež vystoupí dva dny předtím v Divadle na Palmovce. Závěr bude patřit netradičnímu DJ-ingu Looka AI, který vědle gramofonů pracuje s analogovým syntezátorem. Šalex Vamberk (Alex Švamberk) __________________________________________________ ...příští vlna / next vawe... Festival ...příští vlna / next wave... je každoročním podzimním vyvrcholením přehlídek alternativního divadelního umění u nás. Je vždy velmi intenzivní, "nahuštěnou" poutí všemožnými aktivitami českých performerů, herců, tanečníků, ale i výtvarníků, hudebníků, literátů a někdy dokonce i filmařů. Letošní 7. ročník, který proběhne v netradičně dlouhém, desetidenním čase od 6. do 15. října, je v mnohém výjimečný. Je nejen nejdelší, proběhne na nejvíce místech a účastní se ho největší počet inscenací, projektů a divadel, ale současně je více než dřív soustředěným pohledem na různé aspekty alternativního divadla u nás a navíc uprostřed festivalu hostí neobvykle zářnou hvězdu: zpěváka legendárních berlínských Einstürzende Neubauten Blixu Bargelda. Podívejme se na jednotlivé dny, tak jak proběhnou za sebou druhý říjnový týden i s oběma víkendy. Průvodcem nám bude kurátor festivalu, jeho hlavní dramaturgická osobnost, jakýsi "ručitel" směřování a úrovně tohoto setkání české divadelní alternativy, Vladimír Hulec. Industrial 2000 (středa 11.10., Roxy a Galerie NoD, začátek 16:30) Program připravil jeden z největších znalců naší i světové industriální tvorby, publicista, performer a hudebník Alex Švamberk. Večer mapuje nejen naši hudební industriální scénu, ale především ukazuje na její divadelní rozměr. Během večera vystoupí klasici žánru, "rituální kovobuch" Střední Evropa (jejich vystoupení bude provázet autentický piercing ručený salonem Piranha), či z death metalu vzešlí mostečtí Napalmed. Z Bratislavy přijedou elektroničtí Einleitungszeit. Nečekanou vazbu na industriální tvorbu a taneční performanci prokáže den předtím s Blixou Bargeldem vystupující Agon Orchestra (uvede Šimáčkovu skladbu BUCHARY). Chybět nebudou ani ženy, jež zastoupí pražský soubor Violenta Projecta. Ve filmových dokumentech se představí předchůdci industriální scény, jejíž kořeny sahají až do 60. let. Účinkovat ale budou i nejmladší pražští performeři, soubor Lalofobie (pohybové číslo ZNS na stejnojmennou skladbu Einstürzende Neubauten) a Petr Krusha Krušelnický. Ten v premiéře v zadním traktu NoDu uvede duet ZAHRADA, který připravil se svou dánskou přítelkyní. Na závěr je v Roxy připravena industriální diskotéka __________________________________________________ www.nextwave.cz Středa 11. 10. 2000 Roxy ...INDUSTRIÁLNÍ VEČER... Drásající hluk, železný šrot, blikající světla a tetovaná těla. Tento programový den představuje odlišnou estetiku a to jak v divadle, tak i v hudbě a výtvarném umění. Komplexně představuje industriální scénu, která proniká i do zdánlivě protikladných oblastí. Pracuje s estetikou opuštěných továrních hal a rezivějících strojů, podléhajících zkáze. Je reakcí na vzrůstající umělost kolem nás. Industriál se snaží reflektovat dobu ve které žijeme, vytvářet umění adekvátní technologické společnosti. Nesnaží se ovšem vézt na módních vlnách a v duchu doby si kupovat nejnovější výkřiky techniky. Využívají jejích odpadků, takže železný šrot nahrazuje bicí, oproti nimž má nejen zajímavější zvuk, ale také je lacinější, popřípadě využívají komerčně běžně dostupné produkty, jako jsou jednoduché tónové generátory, laciné syntezátory nebo počítače. Jejich přístup je paralelou k členům prvobytně pospolné společnosti. Příklon k primitivnosti zdůrazňuje i zdobení těla, kde se vedle tradičního tetování objevuje i piercing, nosem a ušima se ovšem neprotahují kosti, ale ozdoby z chirurgické oceli. Melodie se stává podružnou, základem je zvuk, ne-li přímo hluk. Tento přístup však není omezen jen na undergroundové subkultury. Vysoké se mísí s nízkým a tak vedle sebe stanou představitel noise, z death metalu vzešli mostečtí Napalmed, elektroničtí Einleitungszeit z Bratislavy a rituální kovobuch legendárních, jen pro tuto příležitost obnovené Střední Evropy doplněný drastickými ukázkami piercingu. Na pódiu se objeví i Agon Orchestra se Šimáčkovými Buchary anebo filmy zachycující Grygarovy performance z šedesátých let. I industriál totiž má svoje otce. Chybět nebudou ani ženy zastoupené pražským souborem Violenta Projecta. Večer však nebude mít jen hudební složku, byť ta je dominantní, Einleitungszeit stejně jako Violenta Projecta mají blízko k performanci, s Agonem Orchestra bude tančit Kristýna Lhotáková, prostor dostane i Lalofobia s choreografií na hudbu Einstürzendne Neubauten. Pro někoho mohou být tato představení extrémní a drásavá, ale není taková i společnost postavená na technologii? Výstava instalací studentů VUT v Brně Violenta Projecta Einleitungszeit (Slovensko) Nois-industriální performance, při které jsou využívány industriální prvky: hořící rukavice, plech, zvukové efekty... Petr Krušelnický (Praha): Zahrada physical theatre, představa stromu jako osy mezi nebem, zemí a podsvětím. Strom jako symbol plodnosti, iniciace, věčnosti, ideji o stvoření, nesmrtelnosti nebo absolutní reality. Střední Evropa Lalofobie (Praha) - ZNS DJ: Look A.I. __________________________________________________ www.nextwave.cz DENÍK FESTIVALU ...PŘÍŠTÍ VLNA / NEXT WAVE... ČÍSLO 6. - STŘEDA 11. 10. 2000 .industriální večer. Po několika letech se vrací ...příští vlna/next wave... do kultovního prostoru klubu Roxy, tentokrát rozšířeného o novou galerii NoD. Roxy je snad jediné místo, kde se nezávislé kultuře podařilo přežít drastické znivelizování české společnosti po heroických letech, které následovaly po listopadu 89. Léta 1990-92 v nebývalé míře přály experimentující a nezávislé kultuře, vzniklo mnoho klubů, objevila se řada festivalů a časopisů. Ta doba se již zřejmě nikdy nevrátí. Následovalo vytlačování "nebezpečné" kultury do příměstských čtvrtí, do squatů, zákazy představení a zavírání klubů, téměř vše zaplavila komercionalizace. Žijeme v časech, kdy je opět třeba se vrátit k programové nezávislosti, do undergroundu a tam připravovat novou revoluci. Oba následující večery v Roxy představí kulturu, jež žije a tvoří na skutečném okraji. Dnešní programový den nabízí syrovou, drsnou estetiku, a to jak v divadle, tak i v hudbě a výtvarném umění. Komplexně představuje industriální scénu, která proniká i do zdánlivě protikladných oblastí. Vzniká na místech opuštěných továrních hal, využívá agresivní hluk a jako nástroje a scénu používá rezivějící odpad podléhající zkáze. Z jejích podnětů však čerpá i soudobá vážná hudba, nejmladší performeři, spousta výtvarníků. Je reakcí na vzrůstající umělost kolem nás. Vladimír Hulec a Alex Švamberk __________________________________________________ www.nextwave.cz Industriál a nový primitivismus Večer věnovaný industriální hudbě a performanci představuje odlišnou estetiku, a to jak v divadle, tak v hudbě a výtvarném umění. Pracuje s estetikou opuštěných továrních hal, rezivějících strojů podléhajících zkáze, základem hudby není melodie nebo harmonie, ale hluk, často velmi nepříjemný. K tvorbě se využívá - podobně jako primitivní kultury - zbytného odpadu. Kosti, kůže a kameny však nahrazuje železný šrot, který hudebníci využívají místo bicích, sochaři místo kamene a performeři místo scény. Za zdroje zvuků slouží elektrické ruční nářadí, jako jsou brusky nebo svářečky, ale také magnetofony, zachycující reálné hluky, popřípadě se využívají komerčně běžně dostupné produkty, jako jsou jednoduché tónové generátory, laciné syntezátory nebo počítače. Reakcí na ostrá blikající světla a bolestivý zvuk je agrese. Ale proti čemu, když se stále více využívá počítačů, takže iluze splývá se skutečností, zvláště když se využívají i drogy? Otázka už nezní, co ještě je a co už není umění, ale co ještě je a co už není Tento přístup však není omezen jen na undergroundové subkultury. Nízké se často mísí s vysokým, a tak vedle sebe stanou během tohoto večera na jednom pódiu představitelé noise, z death metalu vzešlí mostečtí Napalmed, elektroničtí Einleitungszeit z Bratislavy, legendární, jen pro tuto příležitost obnovená Střední Evropa, doplněná během vystoupení drastickými ukázkami piercingu, a vedle nich se objeví i členové Agon Orchestra se Šimáčkovými Buchary, anebo filmy zachycující Grygarovy performance z šedesátých let. I industriál totiž má své předchůdce. Chybět nebudou ani ženy zastoupené pražským souborem Violenta Projecta. Večer však nebude mít jen hudební složku, byť ta je dominantní, Einleitungszeit stejně jako Violenta Projecta mají blízko k performanci, s Miroslavem Šimáčkem a Janem Daňhalem bude tančit Kristýna Lhotáková, prostor dostane i (opět jen pro tuto příležitost znovuobnovená) dívčí taneční skupina Lalofobia s vlastní choreografií na hudbu Einstürzendne Neubauten. Pro někoho mohou být tato představení extrémní a drásavá, ale není taková i tato společnost postavená na technologii? Alex Švamberk __________________________________________________ www.nextwave.cz Industriální večer očima outsidera čili neznalce Nejsem odborník na industriální scénu. K tomu se přiznávám hned na začátku, tudíž mojí částečnou a neúplnou zprávu o industriálním večeru v Roxy a prostoru NoD berte jako popis nezaujatého, ale osloveného pozorovatele. Záměrně jsem též vynechala úvodní část večera, věnovanou videoprojekcím o českém industriálu. Do Roxy jsem tedy vstupovala jako nepopsaná tabule. Violenta Projecta Tři hudebníci se nenápadně prosmýknou mezi davem - tak rychle , že jen koutkem oka lze postřehnout, že jeden má na hlavě nasazenou takřka masopustní hlavu rozjíveného koně, ale stejně tak dobře to může být jiná příšera, vedle kráčí nabílená dívka v jakémsi torzu krajkového prádla, třetí z neskutečných bytostí je zase tak nenápadná, že její převlek mi uniká. Tma, jediné osvětlení vytváří abstraktní videoprojekce. Tušené obrysy aktérů za prvních zvuků začínají mizet v hustém dýmu. "Připomíná mi to, tu demonstraci s YA BASTA," prohodí mladík vedle vzpomínku na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Pak už slova nejsou slyšet. Celou místnost naplňuje dunění a kvílení, které se zadírá pod kůži i pod nehty. Nástroje jsou trýzněny, smysly napínány k prasknutí - do očí bije stroboskop, který rozfázuje každý nepatrný pohyb na tisíc drobných částí. Celý výjev se tak ale po chvíli zjednotvárňuje. Sama - sám /Alone Snad nikdo dnes nezpochybňuje vliv médií na současný život. S médii je třeba se nějak vypořádat a Miroslav Šimáček soudí, že podstatou média je samota. Šimáček ukazuje konfrontaci dvou světů - živého, ten reprezentuje tanečnice Kristýna Lhotská a basista Ladislav Soukup (z kontrabasu ovšem vychází jiný, počítačem deformovaný zvuk) a světa reprodukovaného -počítače, který obsluhuje Šimáček a průmyslové televize ovládané Janem Daňhelem. Hudebník stojí na scéně ve stínu, světlo míří na tanečnici. Tu zároveň snímá velké plátno. Divákova pozornost se tříští - kamera často zabírá pouze detail, záchvěv pohybu. Co je reálnější - tanečnice, kterou jsme schopni z dálky vnímat pouze komplexně nebo její obraz na plátně? Realita ale čím dál víc mizí, stejně jako z pódia zmizí oba živí lidé. Zůstávají jen média, zvuk a obraz, jenž se stále opakuje v čím dál víc nekvalitní kopií. Tak vytváří zcela novou situaci, která je záznamu tančící ženy už docela vzdálené. Odpadá i publikum. To se víc a víc přesouvá k baru a k vlastním Střední Evropa a Piranha Pokud se v programu .příští vlny/next wave . hovoří o novém primitivismu, je šamanské vystoupení Střední Evropy ukázkou čítankovou. V prostoru ohraničeném řetězy stojí nástroje - bubny, kovové barely a pak cosi na lešenářských trubkách, co neumím pojmenovat. Hořící pochodně, ze kterých muži bez tváří, odosobněné, posvátné bytosti plivou oheň, osvětlují vyhrazené místo pro pohanský rituál obětování. Přichází velekněz v gumové, krví potřísněné zástěře a z igelitového oltáře se klube obětina - prasečí hlava. Za ustavičného bubnování (bubeník má nahá potetovaná záda a rytmus je nakažlivý - někteří lidé tančí) je hlava motorovou pilou rozřezána a naházena mezi publikum. vystoupení se mění v satanskou mši, muži v kutnách a kapucích brousí kovové hlavy odsouzenců. Vrcholem je iniciační obřad, zasvěcený bolesti. Za kůži na zádech se nechá polonahý muž táhnout na háku ke stropu. Přihlíží k tomu němý Kristus, který jen němě svírá svatý grál, do kterého žádná krev neteče. Lidé tleskají, křičí a pískají. Zasvěcování končí. Zahrada Petra Krušelnického a kousek Lalofobie Nutno podotknout, že po tak extrémním a animálním zážitku, jaký mi nabídla Střední Evropa jsem schopna vnímat už jen velmi omezeně. Dva performeři, zavěšení na provazech, hledají za znepokojivých zvuků z vlastních úst i reproduktoru, jak definovat vztah člověk-příroda. Kýčovitá projekce rozkvetlé zahrady kontrastuje s maskami na tvářích, kombinézami a pohyby, které připomínají hemžení hmyzu (scéna s větvěmi mi připadala jak z přírodopisného filmu, kde ukazují několikrát zvětšené páření dvou housenek). Kombinézy používá i Lalofobie - tentokrát černé. Kombinují je s molitanovými geometrickými prvky. Taneční, zpola akrobatické vystoupení bylo vůbec takovou dokonalou symetrickou soustavou ladných pohybů za zvuků Einstürzende Neubauten. Industriální večer byl v té době sice ještě mladý, ale na mě dolehl festivalový maraton. Snad o Napalmed, Einleitungszeit a jiných napíšou kolegové. Kateřina Kolářová __________________________________________________ www.nextwave.cz ...industriální večer... Střední Evropa Kovobuch Industriální legenda spjatá se Sračkárnou, kde zkoušela dáno před tím, než se v magickém prostoru bývalé čistírny odpadních vod konaly Čtyři a čtyři dny v pohybu, obnovila na jeden večer svou činnost. Vystoupí s čistě akustickým programem postaveném na rytmu želez, který doplní ukázky piercingu a dalších extrémních forem zdobení těla. Napalmed ... Alex Švamberk (Rock a pop, 12/1999) Einleitungszeit Einleitungszeit ze slovenských Malacek patří k nejúspěšnějším industriálním kapelám, které ve druhé polovině devadesátých let vznikly na území bývalé federace. Skupina, zaměřující se na hlukové plochy, vystupuje po celé Evropě, zejména v Německu, kde je také největší zájem o její alba. Nahrávky Menschzerstörung, Menschliche destruktive Zivilisation a Kremation geschlechtslos si Einleitungszeit vydali vlastním nákladem a teprve nyní by se měly objevit v podobě licenčních vydání, ale první demosnímky jim vyšly v USA. Původní duo, z něhož dnes zůstal ve skupině Norg, se dalo dohromady před šesti lety: "Zpočátku jsme jen tak zkoušeli, co bychom mohli dělat, přičemž jsme byli ovliněni Einsturzende Neubauten i Kraftwerk. Už naše první nahrávky však měly odezvu ve Spojených státech, kde po odkladech loni vyšly na dvojalbu Menschtanatologie." Přestože Einleitungszeit využívali počítačů, pracovali s konkrétními zvuky. Computer sloužil pouze pro úpravu zvuků, které si duo nahrávalo po továrnách nebo je vytvářelo ve zkušebně. "Na koncerty, kde hrajeme, je těžké dovézt tolik šrotu, kolik potřebujeme, protože je těžký a neskladný, a tak zvuky musíme samplovat," vysvětluje přístup Einleitungszeit Norg. Pro skupinu je typické, že agresivní hlukové stěny umocňují působivé a mnohdy šokující performance, při nichž se nejen brousí a sváří, ale také se rozbíjejí televizory nebo si Norg zapaluje ruce. Vizuální stránku vystoupení podle Norga ovlivnili Kraftwerk: "Vlastně jsme si přisvojili jejich nápad, že hudbu vytvářejí stroje. Měli jsme představu, že se posluchači nedívají na lidi, ale kyborgy, kteří plodí industriální hnis. Mýlili se ale ti, co nás obviňovali z brutality, protože šlo o sebedestrukci. Nikoliv o agresivitu, ale o strojové ukájení se." Původní duo se loni rozešlo. "Patrik si před půlrokem založil vlastní projekt Simulacrum, pro který mu sháním zvuky." Ten př __________________________________________________ MALÉ OHLÉDNUTÍ ZA INDUSTRIÁLNÍM VEČEREM Ve středu v klubu Roxy proběhl další dramaturgicky profilovaný večer. Tentokráte se ve výběru Alexe Švamberka představili umělci mající něco společného s industriální scénou. ...alone... Multimediální představení K. Lhotákové a přátel prezentoval příběh osamocení člověka takříkajíc v přímém přenosu. Samota Lhotákové byla smímána videokamerou a promítána na plátno. Po opuštění scény se divákům tento příběh ještě několikrát ze záznamu zopakoval, pokaždé se zhoršující se kvalitou obrazu. Divák, který by shlédl pouze opakované sekvence, by těžko chápal smysl. Použití nejmodernější techniky nám tedy - paradoxně - dokázalo, že bez kontaktu s živým člověkem mu s větším odstupem přestáváme rozumnět. Alone zdvojil lidskou samotu, první samotu pocitovala sama Lhotáková na scéně, druhou vnímali diváci. ...černá mše... Společný projekt Střední Evropy a Piranhy předvedl návštěvníkům festivalu pravděpodobně nejsilnější industriál, jaký je možno v našich zeměpisných šířkách spatřit. Plivání ohně, vytloukání elementárního rytmu do bubnů a trubek, striktní oddělení publika řetězem, maskování performerů, nesrozumitelné výkřiky z amplionu útočily na pozorovatele. Na stranách tohoto deníku byla již zmíněna současná tendence k rituálu a obřadnosti. Střední Evropa a Piranha patří do této linie. K rituálu se však přiblížila pouze formou a atmosférou. Její projev je daleko drsnější, než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Střední Evropa a Piranha reflektovala další častý motiv objevující se na next wave, motiv těla. Nejdříve zástupně, když byla motorovou pilou rozřezána prasečí hlava a její bezcenné kusy hozeny do publika. Pak ale stejnou bezradnost a bezcennost skupina performerů vyjádřila i nad lidskou hmotou, lidským tělem - na scénu byl zakuklenci přiveden mladík, probodnut hřebíky a za ně vytažen do výše. Co vede k takovému nakládání. ...zahrada... Petr Krušelnický, talent roku 1998, se se svou kolegyní zavěšen na provaze procházel po magické zahradě. Společně s promítanými diapozitivy se měnily jeho minipříběhy, které začaly s broučky v trávě a končily s ptáky ve větvích. ...lalofobia... Lalofobie patří mezi časté hosty podobných přehlídek jako je Next Wave (jmenujme aspoň Kašparův Kolín). Pamětníci alternativního vlnění již představení ZNS měli možnost shlédnout v roce 1998. Opakováním protagonistky souboru příznivcům potvrdily svou dokonale propracovanou radost z pohybu těl. Ze soustředění je nevyvedly ani občasné "kiksy", které dokázaly plynně začlenit do struktury představení. Jan Jiřík